Obřady a Svátky
Obřady a oslavy
Každá tradice má nicméně vlastní systém svátků s mnoha podobnostmi. Jejich tématy jsou obvykle slunovraty a rovnodennosti, dále období plodnosti (máj, májky apod.), období první sklizně (srpen), období poslední sklizně a čas předků (dušičky) a období prvního probuzení přírody (únor, hromnice, Morana)
Ve většině tradic jsou pak rituály spojené s životními etapami, to znamená jakési uvítání do života, dále rituály dospělosti (např. postřižiny u Slovanů), svatby, pohřby nebo jiné formy obřadního rozloučení před cestou do jiného světa. Obě skupiny oslav vyznačují důležité momenty v životních cyklech stvoření. Náš životní cyklus je analogický slunečnímu cyklu, proto jsou slaveny přechodové momenty v obou. Tyto cykly a jejich fáze jsou také základem pohanské symboliky, kde se často vyskytují kola s různým počtem loukotí a s různými tvary.
Mnohé tradice také pořádají rituály vyznačující přechody mezi jednotlivými etapami duchovní cesty, typicky to bývá nějaká forma dedikačního rituálu, jehož smyslem je slib Bohům následovat určitou cestu a ctít určité principy, nezřítka narazíme také na nějaké formy iniciačních ceremonií. Tento druh obřadů představuje předěly na duchovní cestě a často zahrnuje posvátné přísahy.
Ve všech pohanských cestách se však vyskytuje prvek žehnání nebo požehnání. Obvykle při tom žádáme Bohy, aby náš pokrm či nápoj naplnili svou mocí, a jehož prostřednictvím pak jejich požehnání vstoupí do našeho života tím, že nápoj vypijeme a pokrm sníme. Každé takové požehnání by mělo být doprovázeno také úlitbou. Jednak je to slušné. Dále je třeba udržovat férové vztahy, a když něco chceme, měli bychom také něco nabídnout. Nikdo si přece nechce Bohy rozhněvat. A konečně, společně sdílené jídlo z nás, předků a Bohů dělá spojence, jednu rodinu.
Úlitby a obětiny bývají i součástí každodenní praxe. Obvykle se jedná o nějaký drobný dárek. Může to být trochu vína, medoviny nebo piva. Může to být pár oříšků, květů, semínek nebo různých plodů. Malá trocha pečiva nebo nakreslený obrázek, vonná tyčinka, kousky skořice nebo jiné koření či kadidlo. Mohou to být i básně, malby, věnečky z květů, vyryté runy do dřeva, pentle, obrazce... Je mnoho způsobů. Je jich skoro tolik, kolik je praktikujících pohanů.
Různé tradice
Pohanská náboženství tvoří rovněž kontinuum, kde se kategorie vytyčují velmi těžko. Je to prakticky nemožné. Lze ale vypozorovat určité trendy a identifikovat zavedené tradice a zformovaná náboženství.
Ta náboženství, jejichž obnova začala zejména v Anglii a čerpají hodně z keltské, anglosaské a částečně z helénské tradice a která se počala formovat na přelomu 30. až 40. let, jsou zejména druidství, eklektická wicca, čarodějnictví a tzv. iniciační wicca. Opírají se do určité míry o akademický výzkum čerpající z pozdějších (hlavně literárních) pramenů, např. záznamy procesů s čarodějnicemi (zejména proces Isobel Gowdie), mýtické literatury, keltských pohádek a mýtů, lidové magie (Merseburg Spell) apod. a do velké míry ze západní okultní tradice, která má rovněž kořeny ve starém Řecku.
Náboženství, která byla rekonstruována později, a na základě snadněji interpretovatelných znalostí, archeologie a folkloru, jsou typicky ásatrú, rodnověří, řecké, římské a další pohanství.
Hlavním rozdílem mezi nimi je, že v prvním případě (wicca, druidství) bylo mnoho chybějícího nahrazeno prvky ze západní esoterické tradice (jejíž původ sahá do starého Řecka a novoplatonismu) a gnoze jejich zakladatelů, a je u nich velmi patrný mezigenerační vývoj přibližně osmdesáti let, kterým mezitím prošly.
V případě druhém, tedy u ásatrú, rodnověří a dalších, jsou rekonstrukce bližší moderním archeologickým a antropologickým znalostem, proto u nich najdeme méně prvků ze západní esoterické tradice a osobní gnoze zkladatelů, nicméně toto dělítko nelze v žádném případě uplatnit absolutně. V obou případech je zjevná snaha o obnovu a navázání na dávné tradice se současným kontextem a v obou případech jsou chybějící materiály doplněny na základě srovnávací mytologie, zkušenosti, západního okultismu apod. V případě druhé skupiny je původních materiálů často známo více a více se čerpá z hmotné kultury (archeologické nálezy).
Díky rozdílné historii lze vypozorovat i určité trendy. V prvním případě si lze všimnout důrazu na osobní rozvoj, spiritualitu jako takovou, to znamená i takové věci jako je meditace, dále vztah k životnímu prostředí a ochraně přírody apod. Tato skupina je totiž poznamenána několikagenerační výměnou a kulturní revolucí naší civilizace v 60. letech 20. století, díky čemuž došlo ke značnému vývoji a obrovské diverzitě v názorech a hodnotách a k promíchání s moderními vlivy.
Ve druhém případě hraje také silnou roli kulturní a etnické dědictví té které tradice, více se zde uplatňuje koncept identity a rodu. Jednotlivé tradice jsou více homogenní a klade se zde větší důraz na rekonstrukci a dochované zdroje informací. U těchto tradic ještě obvykle zakladatelé žijí a vzniká pevný jednolitý základ pro další generace. Jsou to však pouze trendy a velké generalizace. Nejlepší způsob, jak si učinit názor, je něco dalšího si přečíst a zkoušet praktikovat. Mnoho pohanů začalo např. u eklektické wiccy a později se začali věnovat jiným tradicím. Platí to i obráceně.
Uctíváním Bohů a praxí roste náš vhled a tím může na naší cestě docházet k postupným změnám. Hledání vlastně není nikdy u konce. Dokonce i když se staneme součástí nějakého zavedeného pohanského náboženství, naše každodenní spiritualita nebude nikdy úplně stejná.